A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Slovensko - Cestopisy

Kysucké Beskydy srpen 2009

Prodloužený víkend v Kysuckých Beskydech a blízkém okolí.

Kysucké Beskydy srpen 2009

HORNÉ KYSUCE 7. – 9. srpna 2009 SLOVENSKO

Ve čtvrtek 8. srpna začíná velké balení na třídenní výlet na Slovensko. Nutno využít času, kdy ještě máme pracovní aktivity na Horných Kysucách a je možno „levné“ ubytování. Bylo domluveno v penzionu Skálovka ve Staškově. Vzhledem k tomu, že firma platí pokoje bez ohledu na obsazenost, máme celý víkend za pusu.

V pátek ráno budím Květu, Lukáše a Olíka a po snídani vyrážíme směr Frýdek-Místek. GPS si s námi hraje a pořád nás tahá někam jinam, až jsem se namíchl a vkládám průjezdní bod – pstruhy. Ne že bychom je chtěli hned kupovat, ale GPS se uklidní jedeme tudy, kudy cestička – tedy tam kam chci já a ne nějaký počítač.
Celé ráno je tak nějak všelijak při projíždění Ostravicí dokonce padá nějaká ta kapka a je mlha, že i „fógli chodijó pěšmo“. Míjíme přehradu Šance a stále stoupáme nahoru na bývalý hraniční přechod Bílá – Klokočov.

Přejíždíme Česko – Slovenskou hranici a klesáme dolů do Klokočova. Tady se GPS začíná chovat opět podivně, tak ji nechám ať si kecá a pokračuji po cestě, kterou si pamatuji. Přes Turzovku dojíždíme do Staškova – Olešné. Bez problémů nacházím odbočku – tady se GPS kupodivu neplete a odbočuji doleva k penzionu Skálovka. Cesta je ale ještě asi 2 kilometry po trošku horší asfaltce. Dojedeme na parkoviště k penzionu a čekáme. Po chvíli se domlouvám s mistrem stavby a nechávám Květu s Lukášem a Olíkem u penzionu a pokračuji v kontrole staveb. Při návratu na Skálovku kupujeme v Rakové v soukromé pekárně chleba. Stojí 1 € a je horký tak, že jsem si málem spálil ruce. Přijíždíme k penzionu, já končím kontrolu a začíná takový trošičku prodloužený víkend na Slovensku

PENZION SKÁLOVKA A OKOLÍ
PÁTEK 7. SRPNA 2009

Penzion Skálovka. My máme pokoj vlevo vzadu v prvním poschodí. Mezí tím co nám uklízí pokoje si dávám jednoho Urpína, není špatný. Pak se jdeme ubytovat. Pokoj je relativně ucházející. Horší je to ovšem s kuchyňkou a dalším zařízením. Ale co chceme. Ubytujeme se a jdeme na oběd.
Přestože se jedná o rodinný penzion, mají tady i něco k jídlu. Objednáváme si s Lukášem kuřecí prsa s hranolkama , Květa si dává vyprážaný syr. K tomu Urpína a pochutnáváme si. Po jídle se jdeme nachystat a vyrážíme poznávat okolí penzionu. Venku je příjemný horský vzduch, který povzbudil i Olíka. Vybíráme si jednu z cest a jdeme. Po asi necelém kilometru narážíme na ceduli, že se jedná o soukromý pozemek, na který je vstup zakázán. Tak to bereme po loukách směrem doleva. Krásné lesy a spousta „čučoriedok“. Plníme si bříška všichni tři. Potom jdeme dál a narážíme na kuřátka (lišky). Je jich moc, ale pořád je nějaké místo kam je nacpat. Jenomže už se začíná nachylovat večer a cesta je daleká. Tak začínáme pomýšlet na návrat. Jenomže odhadovaná vzdálenost a směr se začíná nějak motat, GPS ukazuje úplně jinam než by jeden chtěl. Sever na hodinkách je taky někde jinde než na severu a tak se snažíme nějak zorientovat. Už začínám přemýšlet o tom, že spadneme na jednu z cest a pokusíme se po ní dostat někam do dědiny dolů, odkud už bez problémů trefíme na Skálovku. GPS dostává ještě jednu šanci, a to skutečně poslední, protože dochází energie. Docházíme k nějakým chalupám, a snažíme se po cestě někam dostat. Za chvilku objevíme louky proti Skálovce a jsme dfc. doma. Prvně svlažíme hrdlo a jdeme si nachystat večeři.

Na večeři máme nachystané klobásky a buřtíky na opékání. Tak se domlouváme s majitelkou, jestli si můžeme rozdělat oheň. Dostáváme souhlas a jdeme na to. Oheň se podaří bez problémů rozdělat, nosíme si pivo a čekáme na Květu. Opékáme uzeniny a zapíjíme pivkem. Po večeři si doneseme domácí červené víno z JAR, a vybalujeme kytary. Ladíme a začínáme hrát. Místní domorodci na nás „čučijó“ jak na nějaké exoty, ale to nám vcelku nevadí. Pomalu živíme oheň dřevem ze zrušeného tanečního parketu. Dřevo je suché a hřebíkaté. Když se snažím dupnout na jedno prkno a přerazit ho, zůstal mi jeden z hřebíků v sandálu. Asi byl skutečně kvalitní (ten sandál), protože hřebík neprošel skrze podrážku a nakonec po něm nezůstala v podrážce ani stopa. Stopa mohla zůstat na mé fasádě, protože deska s hřebíkem pevně zely v mé podrážce a Květa mi musela sundat sandál, abych vůbec mohl to dřevo z boty dostat. Seděli jsme dost dlouho do noci a okolo jedenácté jsme se odebrali přes „mohelenskou koupelnu“ do pelíšku.

BESKYDY
Slovenská oblast Beskyd se nachází v severozápadní části Slovenska podél hranic s Polskem a Slovenskem a je tvořena pohořími Moravskoslezských Beskyd, Kysuckých Beskyd (Slovenské Beskydy), Javorníků a Turzovské vrchoviny. Území je shodné s regionem Horních Kysúc. Území Kysúc leží v severozápadní časti Žilinského samosprávného kraje. Región Kysúc se nejčastěji dělí na Horné a Dolné Kysuce. Region Kysuc v administrativně- správním uspořádaní tvoří okresy Čadca a Kysucké Nové Mesto.
Horné Kysuce tvoří pás území od slovensko–česko-polských hranic na severu až po město Krásno nad Kysucou na jihu. Oblast Horných Kysúc a zároveň okresu Čadca zahrnuje 20 venkovských sídel a tři města – Čadca, Turzovka a Krásno nad Kysucou.

Nejvyšší pohořím v regionu jsou Moravskoslezské Beskydy na západě s vrcholy Velký Polom (1067 m n. m.), Malý Polom (1061 m n. m.) nebo Budkov (1032 m n. m.). Na východě zasahují do regionu Kysucké Beskydy s nejvyššími vrcholy Javorina (1118 m n.m.) a Velká Rača (1236 m n.m.), která je vůbec nejvyšší horou v regionu Horných Kysúc.

Celé území patří do povodí Váhu a je odvodňované řekou Kysuca, která je jeho významným pravostranným přítokem. Řeka pramení v Moravskoslezských Beskydách, protéká údolím městy Turzovka, Čadca, Kysucké Nové Mesto a za Žilinou se vlévá do Váhu. Významnými přítoky jsou především z levé strany přitékající Oščadnica a Bystrica, které odvodňují Kysucké Beskydy.
Přírodní podmínky Horných Kysúc poskytují široké možnosti pro rozvoj cestovního ruchu, letní i zimní turistiky
Geologicky je možné Kysucké Beskydy zařadit mezi flyšové pohoří s pískovcovým, jílovým a slepencovým podložím. Jde o paleontologické útvary račianské jednotky s hladce modelovaným reliéfem a častými sesuvy. Velká část pohoří byla odlesněná osadníky. V současnosti jsou rozlehlé plochy luk, pastvin a polí. Sekundární lesy jsou jehličnaté, především smrkové a borové, zřídkakde i jedlové s březovými příměsmi.
Teplotně patří Kysucké Beskydy do mírného teplého podhorského pásma s průměrnými červencovými teplotami asi od 12 do 160 C. Průměrné lednové teploty jsou asi od – 40C do -70C. První sněhové srážky spadnou v oblasti Jablunkovského průsmyku v průběhu listopadu.

STREČNO
SOBOTA 8. SRPNA 2009

V sobotu ráno se chystáme na výlet na zříceninu hradu Strečno a do blízkého okolí. Nakopávám navigaci a jedeme. Ještě ráno kupujeme v Rakové chleba, ale už není tak horký, jako byl v pátek. Asi je z nočního pečení. Vyrážíme.
Cesta vesele ubíhá, počasí nám přeje a my dorážíme na parkoviště pod hrad Strečno. Hned se k nám hrne strážce hlídaného parkoviště, který nám hned dává cedulku o příjezdu a bude strážit, abychom neodjeli bez zaplacení. Bereme si pár drobností a jdeme. Nějak se nám nechce do schodů, tak jdeme pohodlnější, ale delší cestou. Olík se nese, aby si nepřišmirgloval už tak dost zničené zadní nohy. Když jsme došli k bráně a jdeme koupit vstupenky, zjišťujeme, že se zvířaty se do hradu nesmí. Tak zkoušíme své přesvědčovací metody a slibujeme, že se Olík celou dobu ponese. A jdeme do hradu.
Hrad Strečno stojí na začátku strečnianské soutěsky na pravém břehu Váhu na strmé vápencové skále ve výšce asi 420 m.n.m.. Pravěké nálezy dokazují, že hradní vyvýšenina byla obývaná už v době bronzové a železné. Strečno patřilo mezi královské hrady. Přestože první písemná zmínka o něm pocházela až z roku 1316, s jistotou můžeme předpokládat, že existoval už v 13. století.
Spolu s ostatními hrady na Pováží se i Strečno vzpomíná jako místo, kde se od obchodníků vybíralo clo.

Jedním z majitelů byl František Vešeléni, jehož manželkou byla známá Žofia Bošňáková. V letech smrti Žofie Bošňákovej Vešeléni nevěnoval Strečnianskému hradu náležitou pozornost, takže hrad začal pustnout. Můžeme si to vysvetlit tím, že se Žofia Bošňáková už časteji zdržovala na přístupnějším a pohodlnějším zámku. Hrad sloužil jen jako rezervní objekt při ohrožení.
První opravy na hradě začali v roce 1654. Především zasklili okna kulatými okenními skly zasazenými do olova. Obyčejných skel se použilo 1 000, křišťálových 360. Ve strážní místnosti se postavila nová kamna a na dveřích se vyměnily zámky i panty. Výdaje na opravu v roku 1654 představovali 75 zlatých. V tom samém roce se na dvoře pod hradem začala kopat studna, za což se zaplatilo 18 zlatých.
Opravili se habánské pece a postavilo se i několik nových kachlových kamen ze zelených a bílých kachlí. V rámci údržby se provedly i stolařské a zámečnické práce. Železné hákovnice, aby nezrezavěly, natřeli suříkem. Studnu na hradním dvoře dokončili v roce 1655.
Dokumentace o opravách Strečnianského hradu v polovině 17. století umožňuje vytvořit si konkrétní představu o vzhledu hradu, o jeho místnostech a částečně i o jejich vybavení.
V bezprostřední blízkosti hradu byly dva mlýny - jeden byl na Váhu, druhý stál u statku pod hradem za cestou. Na Váhu pod hradem bylo i přístaviště pro pltě - vory. Blízko tohoto místa stála budova, ve které se vyráběl střelný prach. Nedaleko cesty pod hradem byla mýtnice, která měla spodní i horní místnost. Uri mýtnice byla zájezdní hospoda. Z opačné strany hradu ve statku byly stáje, pivovar, zděná studna, rybník a dva ovocné sady. V stájích chovali mimo koní i krávy dojnice, ovce, prasata a drůbež pro potřeby obyvatel hradu.

Hrad se dělil na dolní a horní. Dolní hrad se nacházel za hradními zdmi a vcházelo se do něho přes tři brány s padacím mostem. Z třech bran se jedna nazývala „Prostredná“. Z nádvoří dolního hradu byly vchody do sklepů pod hradom, do ledovny a octárny. V areálu dolního hradu se dále nacházeli sklady, sýpka, zbrojnice a stáje. Byla tu i pekárna a kovářská dílna. Vedle spodní zděné stáje bylo i povoznictví.
Z prostor dolního hradu se zvedala čtyřpatrová hradní věž, kruhová bašta a dvoupatrový hradní palác. V paláci byli pánské, ženské a dívčí pokoje, dolní jídelna, pokoj panstva, horní jídelna, malovaný hradní sál, kapitánský pokoj, správcovská místnost, kuchyň, pokoj kuchaře. V horním hradě byla hradní kaple, klenotnice, sklady a další pokoje pro ubytování hradních pánů a jejich služebnictva. Na hradní věži, i na paláci byl ochoz - pavlač. V horním hradě byla i kamenná cisterna na vodu. Prostory kruhové bašty sloužily převážně hradnímu personálu. Byla v ní i strážní místnost. V dokumentaci o opravě hradu se vzpomínají hákovnice, muškety a šmihovnice.
Místnosti hradu se vyhřívali habánskými kachlovými kamny ze zelených a bílých kachlí. V hradním sále a v jedné z jídelen byly krby. Z vnitřního zařízení se vzpomínají skříně, stojany na sklínky, různé stoly, postele a obyčejné či malované stoličky. Na věži byly věžní hodiny. Tak, jako na jiných hradech palatína Vešeléniho, i na Strečne byly kožešiny, gobelíny, obrazy, koberce a jiné předměty a zařízení pro pohodlné bydlení.

V rámci tažení proti účastníkům vešeléniovského povstání nařídila tajná vojenská rada zbourání Strečnianskeho hradu pro jeho strategickou polohu. Hrad zboural v září 1674 císařský kapitán Michal Paull. Ještě předtím, než podminoval palác a hradní věž, dal odvézt z hradu veškeré vybavení a zařízení. Podle zprávy o stavu hradu z roku 1680 byly na objektu natolik poškozené střechy, zdi, místnosti, okna i dveře, že hrad byl neobyvatelný. Jeho ruiny byly vystaveny dešti, sněhu i větrům, přičemž tento stav trval až několik let
Po 17-leté rekonstrukci byl hrad zpřístupněn veřejnosti 5. července 1992. Hrad je Národní kulturní památkou.
Majestátní hradní pevnost - hrad Strečno, se tyčí na skále nad řekou Váh. V dávné minulosti byl hrad Strečno považovaný za nejbezpečnější pevnost v kraji. Jeho založení se připisuje „pánovi Váhu a Tatier“ Matúšovi Čákovi. Návštěvníky přitahuje objevením mumifikovaných pozůstatků neporušeného těla hradní pani Žofie Bosniakovej z roku 1689. Její mumifikované tělesné pozůstatky je možné navštívit v nedalekém kostele v Tepličke nad Váhom. Z hradní skály a z cesty nad hradem je krásný výhled na Strečnianský průsmyk, Domašínský meandr a na velkou část Žilinské kotliny.
Další názvy hradu:

Strečniansky hrad
 1316 castrum de Strechun
 1384 castrum Strechyn
 1438 Streczen, Streczan

Stručný popis
Hrad Strečno je poprvé vzpomínaný v dobách Matúše Čáka, jako středisko většího feudálního panství. Vznikl na přelomu 13. a 14. století, pravděpodobně na starých základech. Jako královský majetek se dostal počátkem 15. století do držení královny Barbory a později Alžběty. V letech 1444 – 1469 byl majetkem Pongrácovců z Liptovského Mikuláše, potom rychle měnil majitele. Hrad poskytoval v 17. století dobrou ochranu Thokolyho povstalcům.

Památník francouzským partyzánům: „Na večnú slávu synom Francúzska“ Na kopci Zvonica se nachází památník Francouzských partyzánů. Byl postavený ze spišského bílého travertinu v letech 1952 - 1956 na počest francouzských partyzánů, kteří padli při SNP. V kryptách pod památníkem je pochovaných 24 partyzánů. K slavnostnímu odhalení došlo 29. srpna 1956.
Starý hrad
Vypíná se na lesním pozadí v Domašínském meandru Váhu poblíž strečnianskeho hradu. Hradiště nacházející se v jeho blízkosti svědčí o tom, že toto místo bylo opevněné už v pravěku. Už sám název tohoto hradu poukazuje na to, že na Pováží patří mezi nejstarší. V listinných pramenech se poprvé objevuje za Bela IV. v roce 1241 jako královský majetek. Za vlády Matúša čáka Trenčianskeho byl Starý hrad sídlem provincie. Starý hrad se ještě i v roce 1354 vzpomíná jako hrad Varín (Varna).

Hrad Strečno
Dějiny hradu začaly až v polovině 14. století, ale první osídlení je o mnoho starší – archeologické nálezy dokazují osídlení hradního kopce už od mladší doby kamenné. Písemný důkaz o existenci hradu pochází až z roku 1384, kdy je vzpomínaný jako „comitatus castri Strechyn“. Od konce 14. století měnil své majitele. Hrad vlastnil Ján Korvín, později Ján Zápoľský a další. V následujících stoletích byl hrad rozšířený a renesančně přestavěný. Jeho pohnuté dějiny trvali do konce 17. století, kdy ho na příkaz císaře Leopolda zbourali. Za necelé čtyři století se tu vystřídalo více majitelů, ze kterých je potřeba vzpomenout Pongrácovcov, Pavla Kinižiho, Kostkovcov, Deršfiovcov a Vešeléniovcov.
Výsledky historicko-architektonického výzkumu se staly východiskem pro jeho částečnou rekonstrukci a konzervaci. Úplně byla zrekonstruována hlavní brána, hlavní věž, jižní palác, severní palác a kaplička. Z větší části se doplnila severní věž a předbrání, částečně východní palác, parkánová hradba a dělové opevnění. Záchrana hradu, úprava a konzervace se uskutečnila až v 90-tých letech 20. století. Na hradních budovách a palácích se zachovali části konstrukcí po stropech, klenbách, architektonické prvky, především pozdně gotická okna a zbytky klenbového systému protínaných žeber v kapličce. V průběhu konzervace část prostorů upravili pro expozici stavebního vývoje hradu a jeho tradicí. Další část zůstala otevřená a opravily se věnce obvodových zdí. Původní gotické a renesanční rámy oken byly osazeny tónovanými skly a jednotlivé objekty dostaly plechové střechy pokryté hydroizolační fólií, kterou naštěstí zdola nevidět. Věž dostala úchvatné betonové schodiště a kaplička nové barvy do interiéru. Hrad má nepravidelný půdorys daný stavební činností v průběhu století okolo nejstaršího jádra, které tvořila kamenná hranolová obytná věž přístupná mostem a příkopem z jižní strany. Na severní straně se nacházelo čtverhranné nádvoří s paláci a kapličkou vybudované v 15. století. K těmto obytným budovám přiléhalo na severu předhradí s velkou, šikmo postavenou věží, vypínající se přímo nad řekou na ostrém hřebeni skály. Vnitřní obytnou část hradu rozšířili o nový, dvouposchoďový palác vysunutý směrem na východ až na okraj hradního skaliska, přímo nad Váh. Kostkovci vybudovali před starší, gotickou částí hradu nové renesanční předhradí, jehož opevnění splňovalo požadavky nové vojenské techniky. Hrad byl v polovině 17. století doplněný třemi bastiony, které se zachovaly jen na dobových vyobrazeních a stal se nejbezpečnější pevností horního Pováží.
Původně tvořily hradní zříceniny, zbytky paláců, kapličky a věží, vklíněné do skalního masívu, s přírodním krajinným rámcem jednotný kompoziční celek. Po začátku konzervačních prací na korunách zdí, které se uskutečnily počátkem 20. století se moc nezměnilo. Potom však nastalo období velkých záchranných prací, které přineslo i potřebné statické zabezpečení hradní skály, avšak silueta hradu a jeho historická hodnota značně utrpěly. Původní středověká cesta (dnes vydlážděná), obchází hradní skalisko a vede návštěvníka ke vstupní bráně s přemostěním nad skalnatým hradním příkopem.
Počátkem 20. století bylo nutno hradní zdi zakonzervovat (zdi se začaly sesypávat v důsledku odstřelů při prorážení železničního tunelu ze Žiliny do Vrútok).
Zajímavostí je i vyčištěná hradní studna vykopaná ve skále a nádherný výhled ze zpřístupněné velké hradní věže. Další ze zajímavostí byla, že hrad byl vybaven funkční toaletou s odpadem vyvedeným do hradního příkopu. Panstvo používalo místo toaletního papíru měkké kožíšky“mačiatek“, jak se tato toaletní pomůcka čistila už pověsti nehovoří.
Po prohlídce jdeme, tentokráte již po schodech, na parkoviště.

Zaplatíme parkovné a ptám se hlídače, kde se dobře najíme. Resp. kde seženeme typické a dobré bryndzové halušky. Posílá nás někam na Terchovou. Prý to ale máme vzít přes kompu, je to kratší a zábavnější. Nikdy jsem přívozem nejel, tak to tedy riskneme. Najíždím k Váhu a čekáme, až přívoz dopluje a opustí ho jedno jediné auto. Postupně najíždíme na prám a už se vezeme na druhý břeh. Natáčíme, fotíme a po opuštění prámu se vydáváme směr Terchová. Úzké, ale sympatické silničky postupně vystřídá široká silnice.

Kompa ve Strečne s dlhouholetou tradicí

Významnou součástí obce Strečno je přeprava kompou přes řeku Váh. Kompa je spojnicí mezi obcemi Strečno a Terchová a zkracuje tím cestu z Martina do Terchovej o 25 km. Úplně se vynechá úsek cesty přes Žilinu, čímž se ušetří nejen mnoho času, ale i financí.
Měsíčně se přepraví více jak 200 vozidel a přibližně tisíc lidí., nevyjímaje turisty. šířka řeky Váh je v místě převozu široká přibližně 75 metrů. Délka plavidla je 22 metrů, jeho nosnost 30 tun. Naráz lze přepravit 6 osobních automobilů nebo 40 osob. Tradice tohoto vodního dopravního prostředku ve Strečně sahá do roku 1923.

Bez problémů přijíždíme do Terchové a začínáme hledat nějakou kolibu, krčmu, hospodu – zkrátka něco, kde bychom se slušně najedli. narážíme na Jánošíkovu kolibu. Pěkná srubová chalupa, ale pouze jen obal. Zaparkuji a jdeme si sednout. Lapnót volné tympl je problém, takže nakonec usedáme k smíšené dvojici u stolu na terase. Objednáváme si polévku a bryndzové halušky. Od pohledu je vidět, že jsou umělé – není to domácí krmě. Dokonce to i nechutnalo tak, jak by mělo. Protisousedka prý dokonce měla v „kapuste“ červíčky. Nadělá, alespoň měla proteiny zdarma. okolo nás miliony vos, takže ještě hlídat okolí a své pokrmy a pitivo. No najedli jsme se, sice nic moc a vracíme se po cestě dolů do dědiny a vyrážíme na poslední sobotní atrakci – skanzen Vychylovka. Je to skanzen budov a historie Horných Kysúc a historická úvraťová lesní železnice.

VYCHYLOVKA
HISTORICKÁ LESNÍ ÚVRAŤOVÁ ŽELEZNICA

Přijíždíme do Vychylovky a po cedulích nacházíme parkoviště pro osobní auta. Přemýšlím, jestli popojet ještě trošku dál, ale nakonec se rozhoduji nechat auto na prvním parkovišti. Zaparkuji a vyrážíme směrem ke skanzenu. Zatím se trochu rozhlížíme a studujeme plán skanzenu a rozhodujeme se, kam dřív. Vzhledem k tomu, že za dfc. pár minut vyjíždí historický vláček, kupujeme jízdenky a chystáme se na jízdu.
Takže jízdenky zakoupeny a čekáme. Pomalu přistavují vláček a my zaujímáme místa. Tak jak všude, i zde má vláček na odjezdu zpoždění. Nic neobvyklého, i když v krajině, kde se platí tvrdým Eurem bych podobné zaškobrtnutí neočekával. Ale konečně se ozve zahoukání parní lokomotivy a my vyrážíme kupředu. Vpředu parní mašinka, vzadu dieselový postrk. Projíždíme skanzenem, natáčím a Květa fotí. Krásné. Dojíždíme do první úvrati, i když dle plánku je to značené jinak. Zde si mašiny vymění úlohy a z parní mašinky se stává postrk. Dojedeme do další úvratě a opět změna úloh. Pak jedeme ještě asi 300 metrů a konečná. Historická lesní vlaková souprava zůstává chvilku stát, průvodčí se přesouvá k ruční brzdě a stává se z ní „bremzák“. Vlakvedoucí a přehazovač vexlů hasí požár suché trávy způsobený jiskrou z komína parní lokomotivy. Tady se skutečně topí v kotli, žádné umělé dýmy a Propan-Butan. Pomalu sjíždíme do spodní úvratě, vracíme se do stanice Chmúra a valíme z kopce za neustálého skřípání brzd. Projíždíme stanicí Skanzen a pokračujeme dolů až k parkovišti do stanice Kubátkovia. Zde se úlohy postrku a tažné lokomotivy opět vymění. Parní lokomotiva nás doveze do stanice Skanzen, zahouká na rozloučenou a my opouštíme soupravu. Jdeme koupit další flósky, tentokrát už do skanzenu.

Muzejní úzkorozchodná (760 mm) železnice

Historická lesní úvraťová železnice (HLÚŽ) tvoří organickou součást „Múzea kysuckej dediny“ v Nové Bystrici - Vychylovce. Je zachovanou a funkčně obnovenou částí bývalé „Kysucko-oravskej lesnej železnice (KOLŽ)“, která vznikla v roce 1926 spojením lesních železnic vybudovaných v roce 1915 - 1918, kysucké - z Oščadnice do Chmúry (Nová Bystrica, část Vychylovka) a oravské - z Lokce do Erdútky (nynější Oravskej Lesnej). Spojení obou železnic se uskutečnilo vybudováním spojovací trati z Erdútky do Chmúry. Po spojení dosáhla celková délka KOLŽ téměř 110 km, z toho 61 km hlavní trati, zbytek tvořily odbočky, které se budovaly, rušily, prodlužovaly nebo zkracovaly podle potřeby odvozu vytěženého dřeva. Provoz na KOLŽ byl ukončený na konci roku 1971 z důvodu jejího zrušení a kromě 8 km dlouhého úseku Chmúra – Tanečník, ve kterém se nachází cenný úvraťový systém, byl zbytek trati demontován. Pomocí úvraťového systému se překonávalo větší převýšení (217,69 metrů) na poměrně krátkém úseku (vzdušná vzdálenost 1.500 metrů). Úvraťový systém HLÚŽ je jeden ze dvou, které se do současné doby zachovaly v Evropě.
V roce 1974 převzalo zachovanou část zrušené KOLŽ, včetně kolejových vozidel do správy Kysucké muzeum v Čadci se záměrem její funkční obnovy a nového celospolečenského využití formou muzejní železnice v národopisné expozici.
Při rekonstrukci 2,7 km dlouhé části trati v úseku Chmúra – Kubátkovia, která z části prochází přes areál expozice v přírodě, se muzeum zaměřilo i na doplnění parku kolejových vozidel. Po započetí provozu „Múzea kysuckej dediny“ se na zachovalé části železnice uskutečňovaly předváděcí jízdy historických vlaků. Po generální opravě trati v úseku Kubátkovia – Beskyd, zachované a funkční obnovené části železnice, která od roku 1991 nese název „Historická lesná úvraťová železnica“, začala od roku 1995 úředně povolená osobní doprava v úseku Kubátkovia - Chmúra - 1. úvrať, čímž začala HÚLŽ plnit funkci muzejní železnice a stala se samostatnou expozicí Kysuckého muzea.
Zachovaný úsek bývalé KOLŽ o délce 8 km mezi Chmúrou (Vychylovka) a Tanečníkom (Oravská Lesná) s unikátním úvraťovým systémem, byl jako technická památka vyhlášený v roce 1991 za „národnú kultúrnu pamiatku SR“. Ve správě Kysuckého muzea je úsek od stanice Kubátkovia (0,0 km) po sedlo Beskyd (7,64 km), tjj. úsek ležící na území regionu Kysuce.

Funkce HLÚŽ:

dokumentačně-prezentační, t.j. zachování dokumentů z dějin lesní dopravy a techniky, jakož i její muzejní prezentace
přepravní funkce na přepravu návštěvníků skanzenu

Součástí inventáře HLÚŽ jsou historické parní a motorové lokomotivy, vozy apod. Kysucké muzeum vlastní komplexní dokumentací lesních železnic na Slovensku. Železnice je v provozu v době sezony, tj. od května do října.

PROVOZOVANÁ KOLEJOVÁ VOZIDLA HLÚŽ
V ROCE 2009

Hnací vozidla:
Parní lokomotíva U 34.901
vyrobená v roce 1909 firmou Magyar Királyi Államvasutak Gépgyára (strojírny Maďarských státních železnic – běžně se používala zkratka MÁV) v Budapešti pod výrobním číslem 2282. Lokomotiva byla dodána na Černohronskou železnici, kde byla v parku kolejových vozidel do roku 1975. V uvedeném roce ji zakoupilo „Kysucké múzeum“ v Čadci, které ji dalo opravtť do Švermových železáren v Podbrezové, po opravě se lokomotíva stala součástní parku hnacích vozidel zachované části bývalé „Kysucko-oravskej lesnej železnice v Múzeu kysuckej dediny“ ve Vychylovce.

Dvouválcová tendrová lokomotíva s třemi nápravami o původním výkonu 60 HP (44 kW ).
Některé vybrané technické údaje:
 půměr válců 250 mm
 zdvih pístů 300 mm
 půměr kol 640 mm
 výhřevná plocha 24,75 m2
 tlak páry 12 kg/cm2
 plocha roštu 0,6 m2
 služební hmotnost 12,9 t
 délka 5.400 mm
 šířka 2.130 mm

Historická lesní úvraťová železnice je jediná na Slovensku a jedna ze dvou zachovalých a provozovaných úzkorozchodných železnic v Evropě. Druhá úvraťová železnice je v Maďarsku, v pohoří Börszóny nedaleko od slovenských hranic. Ve světě jsou ještě úvraťové železnice v Jižní Americe (Peru, Eqvádor, Chile / Argentína) a v Indii v Dárdžilingu. Úvratě slouží k překonání většího převýšenáí na poměrně krátké vzdálenosti.
Dodnes zachovaný úvraťový systém svým počtem úvratí, převýšením a věkem patří mezi světové unikáty.
Kysucká LŽ vedla Bystrickou dolinou z dřevoskladu píly v Oščadnici do Chmúry (katastr obce Nová Bystrica, čast Vychylovka). Její výstavbu začala v roce 1915 vídeňská firma AG für Mühlen und Holzindustrie. Trať po dokončení v roce 1918 měřila celkem 29 km. Odbočky z hlavní trati vedl
do dolin v Klubine, Skríželné, Riečnica, Harvelka (odbočka z Riečnice) a Rycierová.
Oravskou LŽ vybudoval Oravský komposesorát v letech 1914 -1918. Hlavní trať vedla z dřevoskladu v obci Lokca přes Brezu, Zakamenné, Ústrig na Podrusnáčku v katastru obce Erdútka (Oravská Lesná). Tato trať měřila 22,68 km. Odbočky z hlavní trati byly: nejdelší Mútne–Furandová, v Zákamennom na parnú pílu, Vysoká Magura a Úšust I.
Oravská LŽ neměla napojení na „veľkou železnici“ z důvodu nerealizování projektu napojení na veřejnou železniční trať Kraľovany – Suchá hora. Přeprava dřeva povozy nebo splavováním po Bielej Orave prudce zdražovalo dřevo. Jako nejlepší a nejkratší řešení se ukázalo spojit železnice navzájem. Spojovací trať byla vybudoaná v letech 1925 - 1926 v délce 10,5 km. Projekt vypracovala firma Dipl.Ing. E. a L. Gál z Ružomberka. Úsek na oravské straně vycházel z Gontkuly (část obce Erdútky) do sedla Beskydu v nadmořské výšce 939,1 m. Druhý úsek ze sedla Beskydu do Chmúry byl stavebně náročnejší. Na poměrně krátké vzdálenosti (1.500 m) musel projektant překonat 217,69 m výškový rozdíl. Z důvodu malého prostoru, projektant použil 3 úvratě, přičemž úvraťové byly i stanice sedlo Beskyd a Chmúra. V úvratích vlak mění směr jízdy, přičemž jednou je souprava tažená a podruhé tlačená. V době největšího rozmachu dosáhla LŽ délky takřka 110 km.

Postupně byly jednotlivé odbočky rušeny. Na žádost majitele „Štátnych lesov“ Žilina byla železnice zrušena rozhodnutím odboru dopravy KNV v Bánske Bystrici s účinností od 1. ledna 1969 a demontováním tratě do konce roku 1971. Díky zanícenosti nadšenců a všech zúčastněných organizací se podařilo zapsat do seznamu kulturních památek úsek Chmúra – Tanečník roku 1972. Správu nad zachovanými 8 km železničky v roce 1974 přebírá „Kysucké múzeum“ a současně začíná budovat v údolí Chmúry svoiu národopisnou expozici v přírodě – „Múzeum Kysuckej dediny“.
Přitom počítá s využitím lesní železnice v rámci expozice a na dopravu turistů. Po zimě v roce 1997 a 2000 docháza k sesuvům na 1. úvrati.

Provoz HLÚŽ
V současnosti je na HLÚŽ - Múzeum Kysuckej dediny zavedený sezónní provoz v období od 1. května do 27. října. Souprava jezdí v řazení lokomotiva + 1 osobní vůz po trase: skanzen (pokladna) - Chmúra - Skanzen (bez zastávky) - Kubátkovia - skanzen (pokladna). Podle počasí se používá zavřený vagon (kopie elektrického vozu Slezských zemských drah), nebo otevřený výletní vagon (reko. Ba/u 5). Délka úseku, na kterém je od roku 1996 povolený řádný provoz je od km 0.0 do km 3.6. Vzhledem k rozsáhlým sesuvům na I. úvrati je provozovaný úsek zkrácený na 3.2 km. Průměrná doba jízdy je 45 minut. Na jednu jízdu musí být minimálně 10 pasažérů. Kvůli velkým sklonům na trati je povoleno za lokomotivu zařadit jen jeden vagon.

MUZEUM „KYSUCKEJ DEDINY“

Tak jsme prošli bránou a jdeme se pokochat skanzenem. Spousta dřevěnic sem byla přenesena z jiných oblastí Kysúc a opětovně sestavena. Na některých je skutečně vidět, jak se zachoval zub času. Prožrané červotoči, něco se doslova hroutí. Ale i údržba je znát. Nic není na zemi. Prvně se vypravujeme na Šuľavov cholvarok. Po cestě míjíme nějaké ovce a kozy. Když však chceme pokračovat dále, napadne Květu bratřit se a sestřit s kozama a ovcama a tak se k nim hrneme. Kozel začíná místo bratření Květu okusovat a té se to evidentně líbí, neboť mu neustále nastavuje ruku. Nakonec ale stejně pokračujeme dál. Procházíme okolo různých stavení, statků, mlýnů a v „Krčme z Korne“ si kupujeme každý nějakého ledňáka. Došli jsme na parkoviště a vyrážíme směr domů, tedy do dočasného domova v penzionu Skálovka. Po cestě ještě nakupujeme nějaké ovčí sýry a žinčicu a už se těšíme na „špicovó zobku“. Historie Kysuckého muzea
Kysucké muzeum v Čadci patří mezi nejmladší muzea na Slovensku, přestože snahy o vznik muzea se objevily již v letech 1. Československé republiky. Shromažďování dokumentů o vývoji regionu iniciovala především „Beseda čadčianska a Miestny odbor Matice slovenskej“ v Čadci. V roce 1927, když se konala „Okresná národopisná výstava“ v Kysuckém Novém Městě, uveřejnil významný vědec a kysucký rodák prof. Ján Lušňák - Lendvai, v regionálním časopisu Kysucké hlasy výzvu na založení Kysuckého muzea. V roce 1932 vypracoval kysucký rodák Ľudovít Janota, sběratel hmotných dokladů Kysuc, první koncepci muzejní expozice regionu a navrhl ji instalovat do Palárikovho domu.
Sbírkové soubory, které vznikly v období 1. ČSR, měly různý osud. Sbírka „Miestneho odboru Matice slovenskej“ v Čadci se po vícenásobném stěhování v průběhu a po druhé světové válce ztratila. Exponáty vystavené na „Okresnej národopisnej výstave“ se půodle neověřených zpráv dostaly do sbírek fondů „Zemedelského múzea“ v Bratislavě.

Přes prohlubující se regionální cítění, jakož i nárůst sběratelské a publikační činnosti (I. Hajnal, R. Matter, J. Lendvai, K. Andel, A. Rutšek, J. Porod), nedošlo v období první ČSR k vytvoření specializované muzejní inastituce na Kysucích.
Na sporadické aktivity navázali po osvobození, především však od 60-tých let, nejaktivnější bydatelé (M. Krcho,A. Pranda, R. Gerát, V. Galvánek, A. Šichman – Petrovský, E. Gašinec, Š.A. Brezány a jiní). Významné místo má monografické vědecké dílo R. Bednárika „Ľudové staviteľstvo na Kysuciach“.První kroky ke vzniku muzea se provedly až koncem 60tých let. Souvisely s potřebou řešit problémy vlastivědné práce, památkové péče a ochrany přírody. Tyto snahy se naplnily v roce 1971, kdy usnesením Rady ONV v Čadci ze dne 1. října bylo zřízeno „Okresné vlastivedné múzeum“ s účinností od 1. ledna 1972.
Muzeum začalo svou činnost rozvíjet bez muzeálních sbírek. Nemělo vlastní prostory ani potřebné technické vybavení, chyběli odborní pracovníci. V rámci čionosti muzea přetrvávaly metody osvětové práce, řešily se úlohy okresní památkové péče a ochrany přírody a zájmové vlstivědné činnosti.
V nasledném období došlo k velkým změnám. Začaly se budovat a odborně zpracovávat muzejní sbírky, uspořádala se první vlastní výstava z vlastních sbírkových fondů „Žena a kroj“. V roce 1974 se muzeum přejmenovalo na Kysucké múzeum. V roce 1978 získalo první poměrně slušné prostory v přístavbě Palárikovho domu.
Muzeum při řešení provozních problémů a zabezpečováním specifických muzejních činností, se aktivně podílelo na organizování celoslovenských akcí, jako „Tábor ochrancov prírody“ v Nové Bystrici – Vychylovce v roce 1977, „Sympózium o chotárnych sídlach v oblasti Karpát“ v Čadci roku 1978, první přehlídka filmové a televizní tvorby o lidové kultuře - Etnofilm Čadca v roce 1980.

Nejvýznamnější akcí Kysuckého muzea byla výstavba „Múzea kysuckej dediny“. Impulzem bylo rozhodnutí o vybudování vodárenské nádrže Nová Bystrica, v postoru tehdejších obcí Riečnica a Harvelka. Výstavba začala po hloubkovém výzkumu lidové architektury a bydlení, který zajistil „Slovenský ústav pamiatkovej starostlivosti a ochrany prírody“ v Bratislavě za pomoci posluchačů přírodovědy FiF UK a architektury SVŠT. „Múzeum kysuckej dediny“ bylo věřejnosti zpřístupněno ve své částečné podobě v roce 1981. významnou úlohou, kterou muzeum řešilo, byl záchranný výzkum zátopové oblasti Riečnica – Harvelka. Národopisný výzkum této oblasti se konal v letech 1975 – 1981 za spolupráce muzea se “ Slovenskou národopisnou spoločnosťou pri SAV“ kteorá byla garantem odborného vedení akce a za účasti etnografů, folkloristů, archeologů, antropologů, sociologů.Realizoval se archeologický výzkum na vrcholu a úpatí vrchu Malé Ostré, jakož i v lokalitě Koscelisko. Pracovníci muzea zabezpečovali taktéž obnovu renesančního kostela v Radoli, kde výsledky své činnosti na úseku archeologie, etnografie a historie prezentovali formou stálé expozice „Staršie dejiny Kysúc“, zpřístupněné v roce 1983.Muzeum řešilo problémy i na úseku záchrany a obnovy úzkorozchodné železničky. Díky pomoci dobrovolných spolupracovníků a fanoušků se podařilo zachránit před likvidací nejvzácnější úsek železničky s úvratěmi od Chmúry po Tanečník. Postupně se začalo s její obnovou. Mimořádné úsilí bylo završeno vyhlášením „Lesnej úvraťovej železnice, časť Chmúra – Tanečník“ za národní kulturní památku v roce 1991. Provozní povolení na HLÚŽ v kilometru 0 – 3,6 km získalo muzeum v roce 1995, se skušebním provozem se začalo už v roku 1994.V roce 1994 si na prostory muzea v rámci restitučního zákona začala uplatňovat nároky“ Matica slovenská“. Nové prostory muzeum získalo v budově Všeobecné zdravotní pojišťovny. V roce 2000 se nakonec muzeum přestěhovalo do vlastního, do budovy bývalé Obchodní akademie.Základní činností muzea je shromažďovat, ochraňovat, odborně zpracovávat a prezentovat sbírkový fond. Sbírky jsou zejména národopisného a historického charakteru, muzeum však spravuje i předměty z archeologie a přírodních věd..Odborní pracovníci muzea realizovali a realizují množství vedeckovýskumných úloh z oblasti národopisu, historie i archeologie. Získané hmotné doklady a vědecké poznatky jsou veřejnosti zpřístupňované formou výstav a stálých expozic.Významné místo ve spřístupňování získaných poznatků laické i odborné veřejnosti má ediční a publikační činnost. Od roku 1977 vycházel „Zborník Správy a informácie Kysuckého múzea“, v roce 1989 vyšlo jedno číslo „Zborníka Kysuckého múzea“, navazující na 7. ročník „Správ a informácií“ Sborník začal opět vycházet v roce 2004. Muzeum též vydalo publikace „Tlač na Kysuciach, Kysuce v tlači“, „Onomastika Kysúc“, sborníky ze seminářů „Úzkorozchodné lesné železnice, ich obnova a využitie“ a „Ochrana pamiatok železničnej dopravy na Slovensku“. Významným dílem je „Encyklopédia Kysúc“, poskytující informace o dějinách, lidové kultuře, hospodářství, kultuře a přírodě regionu. Pracovníci muzea se autorsky a redakčně podíleli na několika monografiích – „Čadca a okolie, Makov, Ochodnica, Čadca, Zákopčie, Krásno nad Kysucou“. Velký úspěch měla vědecká monografie „Kysucko – oravská lesná železnica“, dále vyšla monografie „Klapot kolies v údoliach Bystrice a Bielej Oravy“. V devadesátých letech vycházel občasník muzea „Múzejníček“ s odbornými a popularizačními články. Odborní pracovníci muzea publikovali svoje poznatky v mnohých sborníkách, odborných časopisech i regionálním tisku. Muzeum průběžně vydává metodický materiál, bibliografie, bulletiny k výstavám a expozícím, pohlednice, kalendáře, informační materiály apod.Jako jeden z hlavních pořadatelů organizuje muzeum každé dva roky „Medzinárodný festival dokumentárnych filmov Etnofilm Čadca“, věnovaný problematice etnografie, etnologie a sociální antropologie.V „Múzeu kysuckej dediny“, v radoľském kostele se ve vybraných dnech realizují ukázky tradiičních a doplňkových řemesel, dramatických projevů z rodinnýché a zvykových tradicí, vystoupení folklórních skupin, lidových kapel apod. Pro veřejnost se uskutečňují přednášky, besedy, vyučovací hodiny s tematikou společenského vývoje regionu. Fondy se zpřístupňují pro badatele, poskytuje se odborně-metodická pomoc.

Kaštiel Radola
Zámek Radoľa patří mezi nejstarší kulturní památky na Kysucích. Okolnosti stavby zámku jsou zatím dost nejasné. Poznatky z umělecko-historického výzkumu kladou vznik jeho nejstarší části do třetí čtvrtiny 16. století. Původně to byla čtvercová dvoupodlažní stavba s jedním obytným prostorem v každém podlaží. Tedy něco jako obytná věž, jaké mají svůj původ ve středověku. V druhé polovině 17. století došlo k přestavbě objektu, zřejmě v souvislosti s rozvojem dvora, kde se objekt kostela stal centrem. Zámek v tomto období patřil do budatinského panství, patřícího Suňogovcům, jejichž potomci ho vlastnili až do roku 1798, kdy budatinské panství přešlo do držení Csákyovců. V písemné zmínce o dvoře z roku 1658 se tu nacházely stodoly, panské stáje, rybníky, ovocná zahrada, pivovar, chmelnice, mlýn a pila. Zachovalý zámek v Radoľi představuje renesanční typ zemanského sídla a původně byl opevněn hradebními zdmi. Přestavbou objekt získal rozsáhlé síně v přízemí a patro se chodištěm. Jeho renesanční charakter dokazují okna se šambránami a plastickými nakloněnými římsami, křížová klenba s hřebínkovou výzdobou uprostřed, valená klenba s lunetami a malované nároží. Objevena byla i renesanční omítka.
Od 19. století do roku 1977 sloužil zámek k obytným účelům. Po rekonstrukci zámku je tu od roku 1983 zpřístupněna stálá expozice „Kysuckého múzea v Čadci“, v roce 2002 částečně reinstalovaná. V přízemí zámku se nachází expozice „Staršie dejiny Kysúc“, která na podkladě archeologických exponátů dokumentuje první stopy po lidské činnosti a nejstarší osídlení kysucké oblasti. Jsou to zajímavé exponáty, které pocházejí z období paleolitu až do doby římské, jako je zub - stolička z mamuta, různé úlomky pracovních nástrojůj, keramika či nálezy ze sídliště lidu půchovské kultury v Lopušných Pažitiach.
Velomoravské a středověké období prezentuje keramika z Lopušných Pažití, kde bylo na konci 9. století slovanské opevnění, nález nejstarší sakrální stavby na Kysuciach na Koscelisku v Radoli a též nálezy z Kysuckého Nového Mesta. Návštěvníci tu mohou vidět kopii jedinečné kostěnné plastiky – madony, pocházející ze zbouraného kostela v na Koscelisku. Její výška je 84 mm., zhotovená byla ve Francii nebo v Německu, pravděpodobně ve 14. století.
Na poschodí je od roku 2002 nověotevřená expozice „Meštianske bývanie na Kysuciach“, jejímž cílem je prezentovat dějiny dvou nejstaršíxch míst na Kysucích - Kysuckého Nového Mesta a Čadce. Je tu obývací ložnice z Kysuckého Nového z konce 19. století, ložnice a jídelna, kde velká část nábytku pochází z dílny mistra Mládeneka z Čadce a mnohé další bytové doplňky. Národopisná expozice v přírodě „Kysuckého múzea v Čadci“ je lokalizovaná do údolý Chmúry v katastru obce Nová Bystrica, část Vychylovka, která je součástí „Chránenej krajinnej oblasti Kysuce“.
Přípravy na vznik expozice v přírodě začaly krátce po vzniku „Kysuckého múzea“ a základní kámen této expozice byl položený 11. 10. 1974. Prioritní byla záchrana nejcenějších památek lidové architektury z obcí Riečnica a Harvelka, které měly zaniknout z důvodu výsstavby vodní nádrže Nová Bystrica.
Do roku 1981, kdy byla zpřístupněná první část expozice, se vybudovalo 22 z celkově 69 plánovaných objektů expozice muzea v přírodě. Národopisná expozice usiluje o rekonstrukci sídelní krajiny a životního prostředí, s prezentací lidové asrchitektury a způsobu života a kultury lidí na Kysucích v druhé polovině 19. století a první polovině 20. století.
Větší část dosud vybudované expozice je přenesená z dnes už neexistující obce Riečnica - srubové obytné domy a hospodářské stavby z usedlostí Rybovia, Do Potoka, kterou tvoří obytný dům s podstavenou maštalí, stodola se sklepem, maštal s ovčínem a „kotercom“, ale i obytný dům s hospodářskými staveními - stodolou a ovčínem bývalého Riečnického rychtářa Adama Poništa.
Horalské osídlení reprezentuje usedlost u Hruškuliaka, kterou představují dva obytné domy, stodola a maštal se sýpkou.
Další objekty jsou z obcí Oščadnica - srubový obytný dům s archivoltovým portálem datovaným r. 1806, srubový osmiprostorový objekt Krčmy z Korne, srubový dům pro lesní dělníky z Dunajova a usedlost Romanovia s dvěmi srubovými domy a dvěmi hospodářskými stavbami z Harvelky, jakož iRaganův mlýn, též z Harvelky.
Technické stavby prezentuje vodní mlýn a pila s hrázděnou konstrukcí z obce Klubina. Ze sakrálních staveb se tu nachází zděná kaplička z první čtvrtiny 19. století ze Zborova nad Bystricou a hřbitov s kovovými kříži, představující hřbitovy na Kysucích začátkem 20. století.
V interiéroech vybraných objektů je instalováno původní zařízení. Součástí expozice jsou i původní stavby - statky - objekty sezóních pastýřských obydlí, hojně využívané v minulosti. Políčka u domů prezentují třípolní systém hospodaření, který byl na Kysucích zažitý. VELKÁ RAČA A OKOLÍ
neděle 9. srpna 2009

V neděli ráno balíme z větší části naše ubytování a chystáme se na velký výlet. Okruh okolo nejvyššího vrcholu Velká Rača. Na mapách je ale okruh jaksi špatně značený, takže nastává to, co nastat nemělo. Jedeme někam jinam než máme jet a začínáme také úplně někde jinde.
Přijíždíme na parkoviště u Lalikovcov. Vzhledem k úplné absenci žluté turistické značky a objektivnímu plánu místa činu, ptám se místního domorodce, kudy tudy cestička. Domorodec naštěstí mluví česky a sděluje nám, že žlutá značka vede právě tam do toho hrůzného kopce. Lukáš to jde prověřit a my se zatím přezouváme. Zjišťuji, že kanady budou lepší a zároveň i oblečení by bylo lepší pevnější. Převlečení přezuti nabíráme směr žlutá značka. „Hank jak sviňa“, nás ale neporazí. Po ujití asi půl kilometru stále do kopce žlutá značka opouští cestu a mizí do nenávratna. Průzkumem zjišťuji, že v mém směru je žlutá značka zamalovaná, a tak se domníváme, že správná cesta vede tudy, kudy šel Lukáš. Další hank zase asi 300 metrů a nám to připadá jak věčnost. Dorazíme na asfaltku a opět několik možných směrů, ale bez značek. Zkoušíme se pustit doprava, ale cesta po asi půl kilometru opět končí. Vzdáváme to a vracíme se zpět na rozcestí, kde byla žlutá značka naposledy spatřena. Pouštíme se druhou, smazanou cestou. Po asi dalších 600 metrech dorážíme na místo, kde jsme se asi před hodinou otáčeli a vraceli. Zkoumáme mapu, sever, možnosti a v tom se po asfaltce přibližuje sajtna asi 20 lidí. Evidentně zabloudivších tuláků. Dohadujeme se nad mapama a zkoumáme kudy dál. Slováci vyslali posla, my jsme se vyslali sami. Vyrážíme chráněným územím cesta necesta a snažíme se nabrat směr Kykula. Po asi 45 minutách a bůhví kolika metrech konečně narážíme na žlutou značku. Chytneme se jí a pomalým krokem docházíme na Kykulu. Znovu blbé značení, a to už se začínám vztekat, protože to co bylo psáno v průvodci, to neplatí. Čeká nás ještě minimálně 4 – 6 hodin chůze a to se nám vůbec nelíbí. tak se domlouváme, že to někde na Malém Príslopu vezmeme lesem na lesní cestu a pak rovnou k autu. Čas tak neúprosně utíká a ještě spousta cesty před námi. Cestou na Malý Príslop se paseme na borůvkách, kdy některé keříky dosahují až skoro k pasu a netřeba se ohýbat. Borůvky jsou dokonce velké jako můj nehet. Jdeme a jdeme, když tu náhle začíná cesta stoupat vzhůru, na sloupech elektrického vedení se objevují značky s polskými nápisy a my začínáme být totálně v gébišu. Tak kde to tedy jsme? Po marném pátrání dorážíme na rozcestí Uplaz. Z Kykule jsme urazili polovinu cesty na Velkou Raču. Jdeme asi ještě půl kilometru a pak otáčíme směrem z kopce. Na případné „medvedě“ nebereme ohled, máme s sebou trhače. Cesta lesem je hrozná, ale asi za půl hodiny narážíme na vytouženou cestu a bereme směr auto. V jedné zátočině si Květa vymyslí takovou zkratku, že zakopnout tak člověk skončí o dvěsta metrů níže bez jakýchkoliv problémů. A vracet se zpět? To by bylo pomalu na inzultační řízení. Naštěstí se trefila a my spadneme přímo do osady Tichá. To už je to k autu co by kamenem dohodil a zbytek doběhl.

Po asi 20 minutách je to skutečnost a my po převlečení a přezutí vyjíždíme někam na jídlo. Nějak se nám ale nedaří, v kolibě nic na jídlo nemají, a tak nás odkazují na penzion Fuňák, o pár stovek metrů níže v Oščadnici. Zaparkuji a jdeme si vybírat. Copak asi – samozřejmě že domácí halušky s bryndzou. Jídlo i pití bylo na jedničku a ještě si po konverzaci s majitelem odnášíme i trička s logem hotelu. Odjíždíme posilněni na penzion Skálovka, dobalíme, naložíme, zaplatíme a razíme dom. Příjemně strávený prodloužený víkend nebyl k zahození.

Fotografie pořídila moje choť Květuška

Materiály pochází z různých webů jako např.:

http://www.kysuckemuzeum.sk/ http://www.skalovka.sk/ http://www.penzion-funak.sk/

z materiálů a přednášek na místě samém a průvodce k turistickým mapám

další fotografie ve fotogalerii:
http://cestovatele.orbion.cz/profil-cestovatele/fotogalerie/?nl_image_album_id=13138&se_nl_user_id_profil=11921&s_nick_profil=Sally

další cestopisy
Fotoalba
Komentáře
0
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@